Policejní pohádky bodují! Tisknou se desetitisíce dalších knih!

Na konci loňského roku vyšla kniha Policejní pohádky, která se dočkala neobyčejného úspěchu. Knihu, kterou napsal předseda ostravského soudu Roman Pokorný, nyní čeká třicetitisícový dotisk!

Foto: Policie.cz

Kniha obsahuje 16 pohádek, které jsou určeny mladším i starším dětem. Knihou provází policista Honzík a spravedlivý soudce Přemysl. V každé pohádce se tak děti seznámí se základními poučkami o spravedlnosti, správném chování a morálce, na konci každé pohádky pak následuje několik otázek, které prověří, zda dítě problematiku správně pochopilo.

Pohádky se zaměřují přesně na ty problémy, kterou mohou děti potkat, což je jasné už názvů jednotlivých pohádek: O domečku, který plakal, protože mu někdo pokreslil stěny, O Martínkovi, Elišce a tuze divném člověku, který byl milý, O ztracené Jitce, Jak Jaromírovi ubližovali špatní kamarádi a jak ho Oldřich zachránil, Proč cesta není hřiště,  nebo Jak Magdaléna našla injekční stříkačku a co z toho nakonec bylo.

 Ačkoliv byla kniha původně určena hlavně pro školy a školky, obrovský zájem o ni projevily i rodiče dětí, kteří si ji nyní mohou díky dotisku zakoupit.

Úryvek ze třetí pohádky:

O domečku, který plakal, protože mu někdo pokreslil stěny

„…Tenhle domeček byl jeden z nejhezčích. Pamatoval si, že mu odmalička připomínal hlavu trpaslíka s červenou čepičkou, ukrytou v zeleni kolemstojících stromů a keřů. Oči představovaly dvě kulatá okna, jeho pusu velké dveře a nos vytvářel výčnělek zdiva mezi oběma okny.

Vykročil tedy k domečku, a když se mezi stromy objevily jeho stěny, "světe div se!" vůbec nebyly čistě bílé! Byly na nich místy nic neříkající černé klikyháky, divné nápisy a znaky. Vojta je zkoušel přečíst "SWUMP, JAMP, DZUNG." Vůbec to nedávalo smysl. Z očí-oken hlavy trpaslíka se koulely slzy jako hrachy.

Vojta se zastavil, zatřásl hlavou, aby se ujistil, že se mu to nezdá, a když se ještě štípl do ruky, tak to, co viděl, pořád nemizelo. "Proč pláčeš domečku?" zeptal se udiveně. A v tom domeček odpověděl a začal mu vyprávět, jak k němu přišli tři kluci. Na sobě měli mikiny, na hlavách kapuce, na zádech batůžky a v rukách igelitové tašky, z nichž vytáhli černé spreje a široké fixy a začali psát a malovat ty divné čmáranice. Vykládal mu, jak je prosil, ať toho nechají, ale oni se mu vysmáli. A aby toho nebylo málo, řekli mu, že večer přijdou zase a své dílo dokončí. "Co je to za dílo? Vždyť to vůbec není pěkné!" rozčílil se Vojta a slíbil domečku, že to tak nenechá. Pamatoval si, že když u nich byli ve škole policisté, říkali jim, že pokud někoho uvidí čmárat na stěny domů, podchodů nebo autobusové či tramvajové zastávky, mají tuto skutečnost hned říci někomu dospělému nebo přímo zavolat na policejní stanici. Stačí, když si budou pamatovat číslo 158.

Vojta měl náhodou u sebe mobilní telefon a tak udělal to, co mu ve škole místní policista Honzík poradil. Zatelefonoval na policii a řekl jim vše, co se dozvěděl a že ti kluci mají zase přijít. Pak už se začalo stmívat, a když se s domečkem rozloučil, rychle utíkal domů, aby o něj neměli rodiče starost.

Druhý den, když se probudil, oblékl se, umyl, nasnídal a udělal si na pondělí domácí úkoly, hned utíkal k řece za domečkem. Tentokrát už domeček neplakal, jeho zdi zářily čistou bílou barvou a hned mu začal vyprávět, jak večer přijela policejní auta s houkačkami, policista Honzík i s dalšími kamarády policisty se schovali, někteří i se psy do křoví a za stromy. A když ve tmě znovu přišli ti tři kluci, policisté je zadrželi a odvezli. Druhý den ráno ti tři hoši sami přišli. Přinesli si bílou barvu a všechny své malůvky zamalovali a ještě se mu omluvili. Domeček Vojtovi moc děkoval, že mu pomohl.

Poučení spravedlivého Přemysla:

Děti, nikdy nemalujte po stěnách domů, kam obrázky či nápisy nepatří. Nemůžete přece vědět, jestli to právě tomuhle domečku nebude líto. Samy přece také nerady pláčete.“